Jan Amos Komenský — Cesta světla — Via Lucis
Celé dílo viz www.vialucis.cz
Kapitola II. — Škola světa byla vinou lidí uvedena ve velký zmatek
„Žel, že tato škola světa se tak velice odchýlila od úmyslu Stvořitele!
Předně totiž jen málokteří dbali na to, kvůli čemu jsou sem posíláni! Většina jako by sem přišla bydlet, nemyslí na nic jiného než aby zde byla jak jen dlouho může: je si věčností tak jista jako samotná zvířata.
Dále protože tato většina zapomínaly, že je sem poslána do školy, ani nedbá o své vzdělávání. Odtud plyne, že velká část lidí, ne-li většina, trávila život jako dobytek ve velké nevědomosti jak pokud jde o Boha, tak pokud jde o sebe a všechny věci."
— Jan Amos Komenský, Via Lucis (Cesta světla)
„Muzika nejpřirozenější nám jest" (Komenský, Informatorium školy mateřské)
Komenský doporučuje už v prvním roce věku dítěte zpěv zejména ve spojení s kolébáním a konejšením. „V druhém roce muzika zevnitřní již také dětem libá býti začíná, zpívání, hudení, helekání, břinkání, zvonění, hodin bití, hraní na stroje muzické. Proto jim toho mírně dodávati, aby k melodii a harmonii uši i mysli jejich zvykali."
Ve věku od 4 do 6 let se v jeho Informatoriu školy mateřské počítá již s vlastním zpěvem dítěte, i s počátky hry na hudební nástroj, přitom hudební nástroj má nejprve spíše povahu hudební hračky, později je tu bubínek, píšťalka a housličky, jejichž prostřednictvím si děti budují od mládí speciální nástrojové dovednosti „aby sobě pískati, břinkati, drndati a tím sluch k rozličným hlaholům oblomovati i v něčem následovati zvykali."
Od pěti let je již čas ke zpěvu kratičkých duchovních písní i dětských popěvků tím způsobem, že dítě nejdříve zvládne častým opakováním jeden verš, postupně připojuje další, až do rozsahu celé písničky.
Některými svými myšlenkami o předškolní hudební výchově Komenský zřetelně předstihl svoji dobu. A teprve mnohem později se o její řešení s menším či větším úspěchem pokoušela novější hudební pedagogika. Např. výchova rytmického cítění dětí pomocí říkadel a snadných hudebních nástrojů, ty Komenský doporučuje dětem přímo do rukou, aby se aktivně účastnily hudebního vyučování. Ta má velmi blízko k novodobému systému Orffova Schulwerk. Rovněž tak představa, aby se dítě harmonicky rozvíjelo nejen poslechem a zpěvem, ale i aktivní instrumentální činností, je zcela v souladu s dnešní koncepcí aktivní a receptivní hudební výchovy. A konečně idea hudební hry, která na některých místech v textu probleskuje, umožňuje uplatnit se i těm dětem, které mají menší vrozené předpoklady.
Další Komenského spis Velká didaktika (Didaktika Magna) navrhuje systém hudební výchovy a nauky, v němž by se postupovalo od jednoduchého ke složitějšímu, od známého k neznámému a vždy navazuje na poznatky z předchozího stupně, tedy princip přirozenosti, názornosti a postupného zvládnutí učiva.
Je pozitivní, že paní Ireně Krškové, absolventce Orffovy školy přímo s mistrem Carlem Orffem, se podařilo realizovat některé, pro dnešní dobu velice přínosné náměty tak, aby odpovídaly duchu Komenského i dnešnímu trendu hudebně výchovné a naučné práce na školách. Irena Kršková u Orffa byla v roce 1966 a to zde již přednášel svou intonační metodu docent olomoucké univerzity Ladislav Daniel. Petr Eben a Ilja Hurník, kteří transponovali Orffův Schulwerk do češtiny a české hudby, tam byli až rok po Ireně Krškové, tedy v roce 1967.
Jak Irena Kršková z vlastní zkušenosti v její metodice doplňuje, Orff, vynálezce dětského instrumentáře, provokoval svou hrou na tělo především improvizaci od rytmizace a melodizace různých říkadel a písní až po vytvoření celého dramatického výstupu ve formě opery s improvizovaným doprovodem na jeho instrumentář. Byly to různé xylofony od sopránového až po basový z mahagonového dřeva, zvonkohry, metalofony a perkusy. Výuka byla od 7 hodin ráno do 22 hodin večer od pondělí do neděle v poledne. Začínalo se hned ráno uvolněním celého těla pro tvořivou práci, kdy se všichni ladně pohybovali po prostoru, pouze za zvuku bubínku.
„Elementární hudba není nikdy hudba sama: je spjata s pohybem, tancem a řečí, je to hudba, již musí každý dělat sám, do níž je zapojen ne jako posluchač, ale jako spoluhráč. Předchází vědomé tvoření, nezná velké formy ani architekturu, přináší řadové a rondové normy a ostinata. Elementární hudba je zemitá, přirozená, tělesná, pro každého naučitelná a zažitelná, dítěti přiměřená." — Ilja Hurník a Petr Eben o Carlu Orffovi v České Orffově škole, „V elementární hudbě jsou zahrnuty »prasíly a praformy«, které jsou latentně přítomny v každém."
V tom je i humanistické poslání Orffova díla, které tak navazuje na humanismus Komenského a Montessori. Nejnovější pomůcky Ireny Krškové jsou inspirovány Montessori metodou, proto bych ráda jako součást této kapitoly uvedla informace, které považuji za důležité, a které ovlivnily také metodiku Ireny Krškové.
Absorbující mysl (Maria Montessori)
Jak uvádí Maria Montessori v knize Absorbující mysl: „Nejprve je nutno si uvědomit, že mysl dítěte dokáže absorbovat vědomosti. Říkáme absorbovat, abychom zdůraznili, že jde o samovolný, vůlí neovlivňovaný proces. Dítě se učí, aniž by se do toho nutilo nebo o tom vůbec vědělo. To je zřejmé už při celkem povrchním pozorování. Každé dítě se například snadno a bezchybně naučí jazyk, zatímco pro dospělé je učení se jazyku nesmírně obtížným úkolem. I bez přídavných jmen, sloves a příslovcí v podstatě dokonale."
Montessori dále v tomto pramenu uvádí, že rozvoj řeči a jazyka je u dítěte velice zajímavou oblastí, kterou stojí za to studovat a ti, kteří se tím zabývali či zabývají, souhlasí, že používání slov, především jmen a názvů, které tvoří základní kameny jazyka, se objeví ve zcela pravé chvíli, jako by to spouštěl přesný časoměřič zabudovaný v dítěti. Tak je to i s vnímáním zvuků a rozvíjením hudebnosti. Když necháme dítě řídit se programem důmyslně sestaveným samotnou přírodou, pochopíme, že je to spolehlivější, než v organizované klasické škole. Když tedy dítěti umožníme naslouchat vnitřnímu vedení, připravíme prostředí pro jeho rozvoj a vzdělávání tak, aby se mohlo rozvíjet v souladu s vnitřním vedením, jsme svědky, že se dítě samo naučilo, díky senzitivním fázím, které následovalo, bez námahy být zodpovědné a samostatné v sebeobsluze a péči o sebe, psát, číst, počítat, hrát na hudební nástroj, pečovat o pomůcky, rostliny a prostředí v MŠ, a to vše již mezi 4–6 lety.
Dítě přirozeně respektuje pravidla, která mu dávají bezpečí toho, že ví, co může v prostředí MŠ očekávat a to mu přináší svobodu vybrat si svou činnost v souladu se sebou.
Např. již ve dvou letech dítě dokáže rozpoznat všechny osoby i předměty ve svém okolí. Když pochopíme, o jak velký rozsah informací se jedná, připustíme, že dítě podává v oblasti sebe utváření opravdu ohromné výsledky a výkony. Vše, čím v samotném jádru jsme, bylo vytvořeno malým dítětem, kterým jsme byli první dva roky našeho života. Dítě se naučí poznávat a chápat své okolí, a také se mu v zájmu přežití přizpůsobuje, ale navíc, aniž by mu v tom učitelé mohli nějak pomoci, začíná formovat tak složité mentální útvary, jakými jsou inteligence, víra nebo základy národnostního a sociálního cítění. Je to tak, jako by matka příroda chránila každé dítě před racionalitou světa dospělých a umožňovala přístup jen onomu vnitřnímu učiteli. Ten může dítěti vdechnout opravdové lidství a pomáhá mu vystavět základy mentálních struktur dříve, než by je mohli přetvářet dospělí podle vlastní logiky.
„Ve věku tří let už má dítě položeny základy své lidské osobnosti, a teprve tehdy začíná potřebovat pomoc školských zařízení. V té době však už dosáhlo tak velkých vývojových úspěchů, že o tříletém školáčkovi můžeme klidně říci, že je to malý člověk. Psychologové často potvrzují, že kdybychom chtěli v dospělosti zopakovat pokrok dosažený dítětem za tři roky, budeme k tomu potřebovat přibližně šedesát let. Právě slova těchto psychologů dokazují, že ve třech letech je dítě již celým člověkem." — Maria Montessori
Montessori v dětských domech (Casa dei Bambini) připravila pro děti takové prostředí, že všudypřítomná kulturnost a tedy i hudebnost a muzikálnost mohla být vnímána a asimilována přímo v okolí daného prostředí, bez potřeby nějaké přímé instruktáže. Děti, které zde docházely, byly z nejskromnějších sociálních poměrů. Většina rodičů byla negramotných. Přesto se děti naučily číst a psát, než dosáhly pátého roku věku, a to bez potřeby formální výuky, díky smysluplně připravenému prostředí a pomůckám, které doktorka Montessori připravila na základě pozorování dětí. Když se pak dětí různí návštěvníci ptali: „Kdo tě naučil psát?", odpovídali udiveně: „Mě naučil? Nikdo mě nic neučil!"
V té době, téměř před sto lety, to některým připadalo jako zázrak, aby děti ve věku čtyř a půl let psaly, a navíc přitom vůbec neměly pocit, že by je někdo vyučoval. V tisku se tedy již tehdy, před téměř sto lety, objevovaly zprávy o „spontánně získávané kulturnosti". Psychologové chtěli zjistit, čím se děti chodící k Montessori lišily od běžné populace. Opakovaná zkušenost jasně ukázala, že děti jsou nadány zvláštní schopností absorbovat kulturu a vše kolem nich.
A skutečně — brzy se Montessori stala svědkem toho, jak děti vstřebávají mnohem více než jen čtení a psaní. Učily se botaniku, zoologii, matematiku, zeměpis i hudební výchovu, a to vše se stejnou lehkostí, vše jakoby samo sebou a bez námahy do věku šesti let. Tím přesvědčila sebe i ty, kteří vnímali děti, že vzdělávání není něco, co dělá učitel, ale že je to přirozený proces, který probíhá samovolně v každé lidské bytosti.
Podstatou tedy není jen naslouchání slovům, ale především praktická zkušenost, kterou dítě získává při aktivním působení na své okolí. Úkolem učitele není tedy mluvit, ale promýšlet a připravovat takový sled motivačních prvků, který děti vede ke spontánnímu vstřebávání vědomostí a osvojování dovedností ve speciálním, pro ně připraveném prostředí a to i v rámci hudební výchovy a nauky.
Původně experimentální výuka podložená metodou Montessori byla prováděna v různých zemích po mnoho desetiletí. Dnes je nejpoužívanější metodou na světě, ověřenou úspěšnými absolventy, kteří jsou i v hudebních a uměleckých oborech. Aktuálně právě probíhá 25 letý výzkum, který porovnává inteligenční i emoční výsledky u dětí z klasických a mezinárodních Montessori škol, na kterých spolupracuje také Steven Hughes, neurolog a pedagog původem z Michiganské univerzity, nyní spolupracující s AMI Prague.
(zdroj viz metodika Ireny Krškové)
Více na www.vialucis.cz (Jan Amos Komenský — Cesta světla — Via Lucis)
